Cris Brown © 2003, překlad Asgarden
Úvod překladatele
Článků o hraní s malými dětmi na naší české scéně příliš mnoho není, o to větší čest pro mě je zde uvést příspěvek od Cris Brownové, dlouholeté hráčky a narativní teoretičky žánru, která je zároveň autorkou sci-fi knih. Spolu se svým partnerem napsala už přes 40 knih. Je matkou pěti dětí ve věku 10 až 31 let a sama téměř 30 let aktivně hraje. Dělá Vypravěče v systému GURPS pro celou svou rodinu. Sám mám zkušenosti s hraním s dětmi a téměř za každé její slovo bych se mohl podepsat. Proto přeji příjemné čtení a kdoví, možná konečně zapojíte do hry i své ratolesti.
knihovník Asgarden.
Pro ty z nás, kteří mají rodičovské povinnosti, je čas strávený zábavou s dětmi vzácným zbožím. Jelikož i hry na hrdiny vyžadují značnou časovou investici, často stojíme před nepříjemným dilematem: zanechat koníčka, opustit na několik víkendových hodin děti nebo se vypořádat s frustrací hry, zatímco si děti říkají o pozornost. Přitom je tu ještě jedna možnost: zapojit děti do hry!
I když malé děti ještě nemají plně rozvinuté poznávací dovednosti a trpělivost pro složité hry na hrdiny, zjistila jsem, že většina dětí ve věku 9 až 12 let umí svými schopnostmi překvapit. Konec konců hraní na hrdiny je založené na tom, že si na někoho hrajeme. Ze strany Vypravěče však hra s dětmi vyžaduje určité změny v přístupu, o kterých si teď promluvíme.
Výběr pravidel
Zvolte pravidla, kde jsou možnosti hráče intuitivní a mechaniky jednoduché a přímočaré.
Intuitivní možnosti. Dítě by mělo být schopné vyčíst z listu postavy, co umí, aniž by muselo studovat pravidla. Lepší jsou na toto systémy založené na dovednostech, povolání děti matou. 19-ti letý člověk může mít dobrou představu, co všechno dokáže „Zloděj“, ale 10-leté dítě se raději pomocí dovedností doví, že umí vykrádat kapsy, šplhat, plížit se, odemykat zámky a ukrývat věci.
Jednotná mechanika. Mladší děti se učí hlavně opakováním, takže volte systém s jednotnou často se opakující mechanikou. Adolescentovi nemusí více hraních mechanik vadit, ale pro dítě jsou rozdílné druhy hodů pro boje, sociální interakce a třeba dovednosti ubíjející. Když dítě některé mechanismy nepochopí, budete mu je muset zopakovat nebo (v horším případě) vše udělat za něj, proto volte pravidla co nejjednodušší.
Poznámka: intuitivní a jednoduchá pravidla oceňují i dospělí hráči. Je jednodušší hrát za postavu, když se nemusíte každých deset minut dívat do příručky.
Vytváření zápletek
Děti bývají impulzivnější, naivnější a egoističtější než dospívající nebo dospělí. Mají také bezprostřednější myšlení, takže nejsou schopny odhanout rizika a následky. Nejsou tudíž pro ně vhodná dlouhodobá tažení a komplikované plány. Na druhou stranu děti jsou často lepší v řešení hádanek (hlavně je víc baví), mají velkou představivost a dovedou vymyslet kreativnější věci, které dospělý obvykle přehlédne. A konečně, u dětí je mnohem tenčí hranice mezi představivostí a realitou; zápletka, která může je v pořádku pro dospělého může dítě vystrašit nebo i poznamenat.
Ujistěte se, že děti budou mít co dělat. Uvažte, co by asi měly v zápletce udělat postavy a zda je to v možnostech dítěte. Vyhněte se zápletkám založeným na jemném, překombinovaném plánování (jako třeba špionáž) nebo hlubokých mimoherních znalostech (detektivní vyšetřování, podrobnosti Tolkienova světa apod.).
Když už máte takovou hru rozehranou a chcete do ní přibrat dítě, zvažte možnost „úvodní“ zápletky s příchodem postavy z jiného času a/nebo místa, která zná nebo umí něco, co skupinka potřebuje:
* Skupinka jde lesní stezkou a objeví někoho, kdo je vystrašený a dezorientovaný. Objeví, že jde o postavu z Posledního věku (nyní už legendárního), Jediného, který byl předpovězen a má se narodit v Dalším Věku. Bohužel postava neví, co je zač a odkud se tam vzala, vyzná se jen v časech, které už dávno minuly.
* Zatímco skupinka čeká na letišti Charlese De Gaulla v Paříži na kontakt, osloví je muž mongoloidního vzhledu. Ukáže se, že se jedná o tibetského mnicha, který donedávna znal jen svou vesnici. Vydal se na cestu, protože měl mystické vize/sen, ale neví přesně, co by měl udělat a jakým způsobem.
Držte se krátkých scén a setkání. Děti neudrží douho pozornost, takže delší scény raději rozdělujte na několik kratších. Když má přijít dlouhá konverzaće s jedním zdrojem informací, zvažte, zda ji nerozdělit do několika setkání s různými postavami:
* Obvyklý zdroj drbů pro skupinku, hospodský s blízké vesnice, se ztratil. Místo posezení u baru skupinka musí najít hospodského ženu, popovídat si se známým zlodějíčkem, podplatit strážníka a dohadovat se s potulným prodavačem ryb. Neliší se jen druhy informací, ale i způsob vyjednávání.
Snažte se mít prostředí a postavy v něm barvité a živé. Tato všeobecná rada je u dětské hry obzvlášť důležitá. Popište váš svět pomocí jasných a tlustých čar. Když postavy bloudí kolem dokola v mlze, ať to ucítí:
* Když vykročíte po lesní stezce, cítíte svěží, čistý horský vzduch, a co vás v něm praští do nosu, je vůně ¨borovice a hlíny. Sluneční světlo prostupuje mlhou zvedající se z lesa, takže to vypadá, jako by stromy byly obklopeny lesklými perlami.
* Tangor Aramath je krátký rozložitý muž, jehož oči jakoby se do vás propalovaly. Jeho třesoucí se ruce sevřely hůl, když zavrčel: „Kdo se to opovažuje vyrušit mě ve spaní?“
* Už jsi se ztratil, ale nikdy ne takhle. Budovy jakoby se nakláněly nad ulici, takže skoro nejsou vidět ukazatele ulic. Každá ulice vypadá stejně a nezájem okolních lidí Ti připomíná, že tu jsi cizinec.
* Tma Tě obklopila jako těžký černý závoj a znemožňuje Ti cokoli vidět, slyšet nebo cítit. Není to jen tak, že nevidíš ruku před svou tváří. Nedokážeš ani říct, jestli tam ta ruka je!
Zminimalizujte násilí. Děti mají rády (a potřebují) odsýpající akci, ale „akce“ neznamená nepřetržitý boj. Když už se bojuje, udělejte výjimku z předchozích vodítek a omezte živost popisů.
POSTAČUJÍCÍ: Zasáhla jsi skřeta, který klesl k zemi.
PŘÍLIŠ: Tvůj meč se zabořil do skřetovy hrudi, ze které vystříkla tmavá bublající krev. Zavrčel „Sakra, to bolí!“ a poté s kvílením klesl na kolena a umřel.
Vyhýbejte se „zabijáckým“ zápletkám. Děti ke svým postavám přilnou velmi rychle a jejich smrt je dokáže naštvat, zvlášť když to znamená dalších šest hodin strávit mimo hru.
Udělejte herní svět ODLIŠNÝ. To je obzvláště důlěžité pro děti s jejich úzkou hranicí mezi fantazií a realitou. Události, které v odlišném prostředí dítě přijme, u něj v příliš reálném herním světě mohou vyvolat obavy (Opravdu chcete ukládat do postele dítě obávající se, že z pod dveří začne tryskat jedovatý plyn?)
Otázka: „Co když se moje tažení odehrává ve skutečném světě?“
Odpověď: „Neodehrává. Všude můžete najít a zdůraznit rozdíly. Třeba policisté jsou tvrdší (ale zvládnou toho míň), nepřátelé budou chytřejší, postavy schopnější než obyčejní lidé atd.
Vytváření postavy u dítěte
Při tvorbě postavy musíte opět zvážit poznávací a emocionální vyspělost dítěte. Většina desetiletých prostě není schopna zahrát světácké chvání Jamese Bonda nebo probíhající vnitřní konflikt Aragorna. Neklaďte na dítě velké nároky a vytvořte mu postavu, kterou dovede zahrát, tj. postavu, která se nějakým způsobem chová dětsky:
* Postava je dítě. Toto je obvyklé řešení, u kterého nejvíc záleží na zápletce/tažení, které hrajete. Postava dítěte se hodí do (některých) středověkých/fantasy zápletek, do vesmírných příběhů apod. Zapojení dítěte do špionážního tažení je těžší, pokud z něj nechcete udělat komedii (ala Spy Kids)
* Postava je z jiného času/místa. Jak už jsem uvedla výše, přístup „ryba vytažená z vody“ umožňuje postavě chovat se dětsky, prostě proto, že se neorientuje v čase nebo prostoru. Jinak mohou ostatní hráči postavu brát jako přívěšek nebo na odstřel, což je pro všechny frustrující.
* Postava má speciální omezení. To je ten příslovečný primitivní válečník, roztržitý kouzelník, vážný profesor atd. Zkrátka i velmi mocná dospělá postava se může chovat jako dítě.
Během herního sezení
Cokoli jste kdy četli o udržování zájmu hráče, u dětí zdvoj- nebo ztrojnásobte. Zde jsou specigické tipy:
* Buďte připraveni pomoci, ale ne PŘÍLIŠ! Dávejte dítěti co nejvíc možností se rozhodovat a házet kostkou (mohou vás překvapit!), ale buďte připraveni pomoci, když si o ni řeknou. Když mu budou dospělí skákat do řeči, jen aby se „věci pohly“, brzy bude dítě frustrovaně mlčet.. zaručeně.
* „Co si MYSLÍŠ žebys měla (a) dělat?“ Děti se často při hře ptají „co mám teď dělat?“ buď proto, že jsou zmatené a taky si myslí, že se dospělí naštvou, když udělají chybu. Ale když bude dítě opakovat rady dospělých, nebude vlastně vůbec hrát. (Navíc ostatní hráčům se nemusí líbit „mentor“ ovládající dvě postavy). Takže když se dítě zeptá, co má dělat, odpovězte mu nejdřív otázkou:
„Co myslíš že bys měl (a) udělat?“
„Které dovednosti se tu můžou hodit?“
„Jak Ti tohle pomůže nebo ublíží nepříteli?“
„Co se stane, když se to nepovede a jak se na to můžeš připravit?“
Takové otázky nejen povzbudí dítě ke hře, ale umožní mu rozvíjet rozhodovací dovednosti užitečné pro celý další život.
* Smějte se s dětmi, ale ne jim. Děti nejsou minaturní dospělí. Jsou to děti a budou dělat dětské chyby. Těm chybám se nevysmívejte, taky jste je kdysi dělali.
* Chraňte hráče, když už ne postavu. V některých situacích a herních systémech se postavě dítěte může vést zle. Ale vždy mu můžete zdůraznit, že není na vině.
„Udělala jsi to správně. Ten skřet by mě taky překvapil“
„Tvoje postava je ve vězení. Ale dělal jsi, co se dalo“
„Chytla Tě ledová past. Mě dřív tasky chytla, alespoň třikrát (i když to není pravda)“
U sezení používejte snacky a sladké pití s rozumem. Dětský metabolismus je mnohem citlivější na cukr než většina dospělých. Většina dětí je při přeslazení hyperaktivní a posléze utahaná a rozmrzelá. Může to být zjevné, ale hodně hráčů na to zapomíná.
Nezapomeňte na přestávky. Pro děti jsou zásadní, ale potřebují je i dospělí.
Začněte dřív a skončete večer. Opět to zní samozřejmě, ale mnozí hráči jsou schopní hrát až do rána. Dětské biologické hodiny nejsou tak přizpůsobivé jako u dospělých. Když začne být dítě s večerem naštvané nebo přestane dávat pozor, je načase skončit.. pro všechny.
Buďte trpěliví. První herní sezení může proběhnout kostrbatě a nepřirozeně, ale pamatujte, že „předvádění“ je dětem velmi blízké. Většina dětí si brzy zažije pravidla a herní styl a začne se ve hře překvapivě prosazovat. Stojí za to si počkat!
Po herním sezení
Mnoho dospělých chce dítě hned po herním sezení „vyslýchat“. Ptají se ho, co bylo špatně, co se naučilo apod. To je v případě dětí špatný přístup. Pravděpodobně budou unavené, nadšené (nebo zklamané) a nepřipravené o svém zážitku mluvit. Takže:
* Blahopřejte jim. Upozorněte na to, co se jim ve hře povedlo. Chyby ignorujte (prozatím).
* Nechte je podílet se na úklidu. Výraz „nechte“ nemusí být ten pravý. Dítě by se ale nemělo dívat na televizi, zatímco ostatní hráči uklízí. Navíc tak budou mít větší piocit, že patří ke skupině.
* Pozvěte je na další hru. Řekněte jim, kdy bude a navnaďte je něčím, co se stane.
* Na zážitky se ptejte na začátku dalšího sezení. To je ten vhodný čas, kdy dítě dává pozor a není unavené. Navíc už vstřebalo zážitky z minulého sezení, které je teď už jen vzpomínkou.
Závěr
Děti mohou být úžasným přídavkem do vaší herní skupinky. A co víc, když umožníte dítěti hrát a přípravíte „dětské“ tažení, možná si tak připravujete půdu pro budoucího plnohodnotného hráče. S časem dítě totiž vyroste na plnohohodnotného člena družiny, který často překvapí a potěší ostatní svou vyzrálostí (která možná předčí i tu vaši). A tak přivedete k tomuto krásnému koníčku novou mladou ktev. Bavte se!